Vila Tugendhat
Stejně jako celá společnost i styl bydlení se po první světové válce velmi razantně změnil. Architektura, design i móda se velmi ostře distancovaly od dekorativních historizujících stylů a secese, které vládly ještě na začátku 20. století. Patrné to bylo zejména ve městech, kde v bytech a vilách bydlela střední a vyšší třída. Heslem doby byla jednoduchost, funkčnost, linie a originalita.
Tradičnější venkov versus moderní město
Ve venkovských staveních byste tak velkou změnu nezaznamenali. Na vsi se totiž vždy kladl důraz na funkčnost a na to, zda daná věc ještě dobře slouží, než na vzhled a poplatnost módě. I tady se sice začala prosazovat moderní technická doba, ale spíš než v nábytku se odrážela v praktických novinkách v domácnosti – například se zaváděla elektřina a vodovod, byť ten třeba jen do chodby v domě.
V městských domácnostech byla změna daleko patrnější. Interiéry nových bytů v činžovních bytových domech, stejně jako ve vilách, byly jednoduché až strohé, striktně účelné, prostorné a plné praktických vychytávek a úložných prostor. V architektuře i v bytové kultuře se jasně prosazovaly moderní styly – art deco, funkcionalismus, kubismus… Místo křivek a kudrlinek vládly čisté linie, místo ornamentů a květin geometrické vzory. Pokud jde o barevnost, ta byla také uměřená. Na stěnách dominovala bílá, nábytek (snad s výjimkou kuchyně a dětského pokoje) byl také většinou v tmavých barvách.
Dřevo, sklo i kov
Používaly se klasické i nové materiály. Dřevo stále dominovalo na většině nábytku a bylo zásadně tmavé, lakované, pokud možno s výraznou kresbou.
Stále více se ale prosazovalo i sklo. Používalo se na dvířka knihoven a příborníků, kde se vystavoval porcelán nebo broušené nápojové sklo, uplatňovalo se i na „odkládacích“ plochách (velmi oblíbené bylo černé sklo) nebo jako výplň dveří (většinou mléčné či pískované). Nově se objevovalo jako dekorace ve formě zrcadlových ploch nábytku.
Obrovským hitem ale byl nábytek z kovu, jehož skvělých vlastností se designéři zkrátka nemohli nabažit. Výroba byla rychlá a levná, kovový nábytek vynikal dlouhou životností, variabilitou a lehkostí – obraznou i doslovnou. Kov byl zkrátka ideálním materiálem pro nábytkáře, kteří sledovali a určovali trendy moderního bydlení. Fakt, že v mnoha domácnostech dodnes najdete původní (nebo silně inspirované) kovové pohovky, židle nebo křesla, potvrzuje vizionářství tehdejších designérů.
V kuchyni nebo v „technických“ částech domácností jste mohli potkat také opravdu moderní materiály (i podle dnešních měřítek) jako linoleum nebo umělá hmota v podobě laminátu.
Vaření a stolování
Kuchyně v jednodušších domácnostech byly vybaveny většinou ještě tradiční kredencí na nádobí, kde byly i zásuvky na mouku či koření. Místo pracovní plochy sloužil jídelní stůl, u něhož se celá rodina scházela k jídlu. V bohatších domácnostech se začaly prosazovat kuchyňské linky zhruba v podobě, jakou známe dnes. Běžnou součástí kuchyně se také stávaly i přístroje jako topinkovač, šlehač a později ve 30. letech i lednička. Nezbytností byla přilehlá spíž se spoustou zavařenin a kompotů.
Vše odpovídalo společenskému (a ekonomickému) postavení domácnosti. V „lepších rodinách“ byl jídelní stůl v kuchyni vyhrazen pro služebnictvo (hospodyně, služebné…), zatímco „panstvo“ mělo samostatnou jídelnu s velkým stolem a příborníkem na sváteční servis, příbory a prostírání, který sloužil také k odkládání servírovaného jídla, tedy jako bufet. Ovšem v původním významu toho slova, jak konstatuje časopis „Naše řeč“ z roku 1957:
„Slovo bufet pochází z franštiny, kde se píše buffet a vyslovuje [byfe]. Mělo tu původně význam ‚skříňka na kuchyňské náčiní nebo na pokrmy a nápoje‘. Z tohoto základního významu se pak vyvinuly významy další: ‚kredenc‘, ‚stůl s občerstvením, který býval po ruce při různých shromážděních, plesech, zábavách a pod.‘ a nakonec ‚místnost, kde se prodávaly různé občerstvující nápoje a pokrmy‘. V dnešní franštině žije toto slovo ve všech uvedených významech, zejména pak se jím označují stánky nebo místnosti s prodejem občerstvujících nápojů a pokrmů na nádražích.“
K jídelně obvykle přiléhal salon neboli obývací pokoj, kde se odehrával rodinný život a společenská setkání jako čaje a večírky. Tomu musel odpovídat i interiér jednoduše zařízený několika kusy nábytku, protože měl pojmout hodně lidí. Zároveň svým luxusním nábytkem a uměleckými díly dával najevo společenský status majitelů bytu či domu.
V běžných rodinách, kde obývací pokoj sloužil spíše než na večírky rodinnému životu, bylo zařízení jednodušší. Stejně jako v salonech byste tu našli pohovky (gauče či otomany) a křesla, ale také kout s křeslem a lampou na čtení, samostatnou nebo vestavěnou knihovnu a většinou i klavír.
Tehdejší jednoduchá čalouněná křesla a pohovky známe všichni. Ta podle návrhů Jindřicha Halabaly jsou dodnes ikonou (nejen) českého nábytkářství. A po nějakých osmdesáti letech stále naprosto obstojí v moderním interiéru!
Pánský a dámský svět
Ve vilách nebo bytech bohatých rodin byla knihovna většinou součástí pánské pracovny. Ta vyjadřovala postavení pána domu víc než kterákoli jiná místnost. Našli byste tu ale hlavně jednoduchý, mohutný psací stůl, který odpovídal významu svého majitele v profesním světě. V téhle místnosti se pracovalo, rozmlouvalo s obchodními přáteli, pokuřovalo… Samozřejmě mezi muži
Dámy měly pro svou osobní potřebu budoár, tedy místnost, kde se zase uplatňoval ženský pohled na svět a kde mohly dámy nad kávou nebo čajem rozebírat svá témata.
Velmi ženským prostředím byla i ložnice. Bylo běžné, že nevěsta si po svatbě přinesla ve výbavě její kompletní zařízení – manželskou postel s výrazným čelem, skříně na šaty pro něho i pro ni, zásuvkovou komodu na prádlo (prádelník) a v neposlední řadě toaletku, tedy toaletní stolek se zrcadlem a zásuvkami na všechny kosmetické nezbytnosti, které musela každá dáma mít.
Co nesmělo chybět
Ústřední topení běžně neexistovalo, používalo se spíše jen v moderních vilách vyšší třídy. V jednotlivých pokojích tedy bývala kamna, v nichž se muselo topit dřevem nebo uhlím, které se skládalo do sklepních kójí a odtud nosilo v uhlácích. V bohatších rodinách byste narazili často na ozdobná, tzv. americká kamna nebo na krby.
Pokud jde o koupelnu, tam byste zřídka našli jinou barevnou variantu než bílo-černou, případně čistě bílou, v kombinaci s chromem. I zde převládaly jednoduché, čisté linie a striktní účelovost, která ovšem ani zde neustupovala eleganci. V městském prostředí byla samozřejmostí splachovací toaleta a vana se sprchou.
Nová doba přinesla nové „kousky“
To, že se styl bydlení proměnil, bylo vidět hned u vchodu do bytu, kde místo jednoduchého věšáku čekala odkládací stěna s věšáky, policí na klobouky, zrcadlem a většinou i zásuvkou na kartáče na boty a kabáty.
V obývacím pokoji nebo v pánské pracovně jste mohli potkat likérník, kde byl připraven alkohol a skleničky. (Velmi se rozmohla móda koktejlů!)
A kde se to hodilo, byly stolky. Servírovací, odkládací, květinové, zkrátka stolky na všechno…
Klasikou byly také gauče, pohovky či otomany. Na ně se pán domu natáhl po obědě a dal si dvacet neboli šlofíčka. 
Také pro dámy to byl oblíbený kus nábytku, ve svém budoáru třeba na gauči decentně četly knihu.
Nedílnou součástí interiéru bylo umění, přičemž se kladl důraz na vlastenecké motivy i umělce nebo na moderní umění. Designéři ale mysleli také na osvětlení, radiátory nebo takové drobnosti jako kliky a věšáky. To všechno dotvářelo interiér, který nebyl nahodilým shlukem různých kousků, ale promyšleným a harmonicky působícím celkem. Byt či dům přece sloužil pro život, nikoli jen na přespání.
Rádio v každé domácnosti
Touha po životě a postupné zlepšování životní úrovně po válce s sebou přinesly dostupnost nových zábavních „technologií“. Stále více rodin si mohlo dovolit gramofon (a rozbitné gramofonové desky s charakteristickým šustěním a praskáním) a rádio, které se brzy stalo hlavním komunikačním a zábavním kanálem. Bylo v každé domácnosti a poslouchala se z něj nejen hudba, ale především zprávy a komentáře sportovních utkání.
Zdroj ilustračních obrázků: pinterest.com
